Historie areálu v Ústí nad Labem

Areál má dlouhodobý více než 120 let trvající vývoj, během něhož si jako funkčně provázaný urbanistický celek udržel přes všechny peripetie svůj jedinečný charakter. Původní nemocniční komplex patřil ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století k nejmodernějším v tehdejším Československu. Přestože už přestal technicky vyhovovat požadované úrovni moderní medicíny, nemění to nic na jeho základním potenciálu zůstat i po revitalizaci důležitou a životaschopnou součástí města.

Určující urbanistické rozhodnutí

První a prakticky dodnes respektovanou podobu vtiskl areálu slavný architekt Adolf  Loos, jehož projekt schválila městská rada v roce 1892. Stavělo se na svažité zelené louce a stavba byla součástí precizně vyprojektované nové městské čtvrti Klíše, která svým urbanismem jako celek dodnes budí obdiv architektů. Nemocnice byla slavnostně otevřena 7. října 1894. Tvořilo ji pět přízemních pavilonů vystavěných ve svahu pod sebou, což jednak vyžadoval terén a zároveň to umožňovalo snadné komunikační propojení objektů. K pavilonům patřila administrativní budova, která v pozměněné podobě stojí dodnes jako budova „H“ a je spolu s vrátnicí (budova „I“, tzv. vilka) nejstarší dochovanou součástí areálu. Kapacita 130 lůžek nedostačovala prudce se rozvíjejícímu průmyslovému městu a už v roce 1903 přibyl chirurgický pavilon (budova „E“). Areál nemocnice se tak začal rozšiřovat na jihovýchod směrem ke Klíšské ulici. Přesto z dnešní rozlohy dosahoval jen o málo více než poloviny. Areál vymezovaly ulice, České mládeže, Resslova, Pasteurova, Thomayerova a bývalá Mendělejevova, jenž je dnes součástí areálu. V roce 1916 vyrostla severovýchodně s respektem k uliční čáře ulice České mládeže do té doby největší budova areálu – tuberkulózní pavilon („F1“). O jeho podobě rozhodli tehdejší radní, kteří ze tří konkurenčních návrhů vybrali ten nejmodernější. Budova i na dnešní poměry vyniká prosvětlenými a provzdušněnými prostory. Stavební činnost se do ústecké nemocnice vrátila po letech poznamenaných následky 1. světové války v roce 1923. V sousedství tuberkulózního pavilonu vyrostl skromnější infekční pavilon („F2“). Objekt opět respektuje uliční čáru ulice České mládeže a přiblížil se těsně k hranici areálu ulici Mendělejevova. Nemocnice tehdy dosáhla kapacity 350 lůžek.

Chlouba města

Zásadním zlomem ve vývoji areálu Masarykovy nemocnice byl rok 1926, kdy město rozhodlo o výstavbě nové moderní nemocnice na místě staré. Zbourány byly nejspodnější dva ze starých přízemních pavilonů z 19. století a na jejich místě se v severovýchodní části areálu v prvé etapě výstavby postavily tři nové budovy – prádelna, kuchyň (objekty „G“ a „B“) a podél Thomayerovy ulice osmipodlažní dominantní budova, interní pavilon (též zvaný první hlavní budovou, dnes pavilon „A“.) Slavnostního otevření se Ústečané dočkali 1. března roku 1930. K této příležitosti byla vydána publikace s řadou fotografií, která stručně informuje o plánovaných etapách výstavby a o podobě již postavených objektů včetně vybavení. Architektonicky velmi zdařilý objekt nesoucí prvky funkcionalismu, tehdy ve světě nejmodernějšího architektonického stylu, se stal chloubou města a objevoval se i na pohlednicích. Plán z roku 1930 počítal v druhé fázi s výstavbou dalšího pavilonu, který se stylově a prostorově přibližoval pavilonu „A“. Jeho zprovoznění se datuje rokem 1937. Dnes nese označení „B“. Stojí v horní severozápadní části areálu opět na místě jednoho ze starých pavilonů. Obě novostavby propojila skrz celý areál praktická krytá chodba. Její součástí se staly i zbylé dva staré pavilony, které se postupně ztratily v pozdějších přístavbách „C“ a „D“. Podzemní chodbou byla s pavilonem „B“ a tím i pavilonem „A“ propojena i nová prádelna a kuchyň v nejhornějším koutu areálu na rohu ulic České mládeže a Resslova. Zmíněný plán už v roce 1930 počítal i s rozšířením nemocnice do spodní části areálu až směrem k hranici Klíšské a Londýnské ulice, čímž by došlo k částečnému pohlcení Thomayerovy ulice. K tomu ale došlo teprve v padesátých letech.

Poválečná expanze

Rokem 1947 se součástí nemocnice staly vyvlastněné činžovní domy v Mendělejevově ulici, které pocházejí většinou z počátku dvacátého století. Proměnily se v ženské svobodárny pro zdravotnice. Tím areál pohltil celou Mendělejevovu ulici. V padesátých letech se výstavba soustředila na další přičleněnou část areálu mezi Thomayerovou, Londýnskou a Pasteurovou ulicí. Jde o spodní jihovýchodní část, s jejímž připojením počítal už plán z roku 1930. Vznikly zde budovy X, M, U aj. tvořící hlavně technické zázemí nemocnice. V šedesátých letech nemocnice opět expandovala a to západně do rohu ulic Klíšská a České mládeže. Tam vystavěla patologii (budova „K“), dílny a sklady (budova „N“). Uvnitř původního areálu došlo k přístavbě rentgenologie při západní straně pavilonu „A“. Ve spodní části při ulici Londýnská vyrostla čistička odpadních vod. Areál se plochou ustálil do dnešní podoby, kdy jej vymezují ulice Londýnská, Klíšská, České mládeže, Resslova a Pasteurova. V roce 1983 uzavřela stavební činnost ve starém areálu Masarykovy nemocnice výstavba operačních sálů a skladu zdravotního materiálu „C1 a C2“ pod pavilonem „A“. V následujících letech probíhaly v areálu dál dílčí rekonstrukce, ale žádné další novostavby se už nerealizovaly.

Nemocniční areál vytvářel z hlediska architektury a urbanismu esteticky zajímavý a zároveň promyšleně provázaný celek. Využití jako univerzitního městečka by právě tyto hodnoty mělo plně vytěžit. Provozy nemocniční a školní si nejsou nároky na prostor i charakter exteriéru až tak vzdálené. Pro znovuoživení tohoto výjimečného komplexu je teď nejdůležitější promyšlená a cílevědomá realizace univerzitního kampusu. Každý měsíc, kdy je komplex byť jen zčásti opuštěný, se zvyšuje jeho zchátralost a tím i náklady na následnou rekonstrukci.

PhDr. Michaela Hrubá, Ph.D.; Bc. Jana Horváthová; Vojtěch Janda; Martin Krsek; František Mlnařík; Bc. Jolana Tothová; BcA. Marta Pavlíková