Za kolik mužů vydá na univerzitě 1 žena?

A váží kilo peří stejně jako kilo železa?

A může se o tom žertovat? A co mluvit? To se může? V časopise Universitas vyšla v poslední době opět řada zajímavých článků. Progresivní vedení UJEP si samozřejmě v první řadě nalistovalo ty, které vzbuzují diskuzi. Jako text Zuzany Keményové o postavení, počtu a rozhodovacích pravomocích žen na univerzitách.

Dozvíme se z něj takové ty věci, o kterých se vždycky jednou za čas někde napíše. Že žen ve vedoucích pozicích je méně než mužů tamtéž. Že ženy za stejnou práci dostávají méně peněz než muži. Že ženám typicky mužské kariérní prostředí zcela nevyhovuje. Že ženský element chybí a je potřebný. Že žen…, že žen… a tak dále.

Mluviti stříbro, mlčeti zlato?

Co k tomu říci? Že naše FSE UJEP na vlastní žádost prošla genderovým auditem. Že jsme jednou z těch několika málo univerzit, které na postu rektorky žena vedla. Že občas míváme i nějakou tu prorektorku nebo děkanku. A (tak jako v příběhu o stvoření) vidíme, že je to dobré. O moc víc z nás nedostanete. Není na to čas, dělá se věda. Přesněji, ženy dělají vědu, jak o tom ostatně nedávno mluvila Zdeňka Kolská ve svém vystoupení na Noci vědců. A když čas je, tak na děti a rodinu. A když jsou i obě tyhle veličiny nasycené (potravou, pozorností, láskou…), zjišťujeme, že se nám o tom vlastně moc mluvit nechce. Proč? Protože zatím pořád platí nadpis odstavce. Je totiž strašně těžké tohle téma rozvinout bez obvyklých klišé. Aby se člověk, podle toho, co zrovna říká, nestal terčem kritiky či posměchu a nebyl jedním či druhým extrémním táborem navždy onálepkován. Proto nám přijde důležité, že se genderové problematice i na naší univerzitě řada lidí věnuje. Vědecky, mezioborově a, jestli to tak lze říci, inovativně.